Básnička na 2.8.2013:

NOČNÍ KOUPÁNÍ (JAN BORNA, „Na dosah“ 2011)

Noc mi hodila měsíční minci na rybník

– pozorovat, nebo se znechucením se od ní odvrátit?

Naznak plaveš ke žlutavé svatozáři,

dotýkám se chtivě všeho tvého na hladině,

nad klínem vibruje tmu vážka.

Bahno se protlačuje mezi prsty,

stojím jak prochladlý Rákosníček v rákosí

přistižen touhou po neznámé ženě.

A k tomu mu sekunduje kresba krásky ze secese i od Káji Saudka, tedy jak od Alfonse Muchy nebo od Káji Saudka, a je to kresba Emila Šourka ze Senohrab, středočeský kraj ojetých i neojetých krasotinek…

http://www.youtube.com/watch?v=4JXnN3NKtrU

Boogie Down Productions - T`cha jerzz 2012 rework   

ANNE-MARIE O´CONNOR:   HLEDÁNÍ PŮVODU

(Prosíme, abyste věnovali zvýšenou pozornost tomuto naléhavému případu, neboť 2.8. slaví známý proutník Gustav Klimt s virgulemi a štětci u žen svůj svátek, dnes je Gustava)

*

Randol se snažil zahájit z Los Angeles jednání s vídeňskými úřady, ale příliš se mu to nedařilo. Někdo mu poradil, ať se obrátí na Huberta Czernina.

Jenomže Hubertus byl těžce nemocen. Brilantní rakouský investigativní novinář by v té době ani nedokázal vyjít kamenné schody Federálního památkového úřadu a požádat o vstup do archivu. Pracoval už jenom s obtížemi a s velkými bolestmi.

Uhýbaví úředníci už Hubertovi nepřipadali zábavní, to ho více výstřednictví v Prátru baví. Začal být stejně nedočkavý jako Randol. „Asi mi rozumíte, že mám občas chuť zažalovat celou republiku! Hrají si na schovku s vámi i s regulérními dědici,“ napsal Czernin Randolovi v rozhořčeném emailu z 29. prosince 1998. „Včera jsem Frodla požádal, aby mi nafaxoval Adelinu poslední vůli. Odmítl. A víte proč? Protože kdyby to udělal, začala by prý kolovat po celém světě. Tak teď nechám na odplatu po celém světě kolovat já JEHO!“

Hubertus měl ve vídeňských archivech řadu kontaktů, které mu pomohly Adelinu závěť získat. Randol věděl, že tento dokument je pro další vývoj případu klíčový. Byl přesvědčen, že nejde o poslední vůli jako takovou, ale o nezávaznou žádost, a že Ferdinand za obrazy zaplatil, čímž se v rakouské patriarchální společnosti stal jejich právoplatným majitelem. A po druhé světové válce by si nikdo netroufl tvrdit, že je Ferdinand daroval Rakousku. V lednu 1999 dorazil do Randolovy kanceláře fax od Czernina: Adelina závěť. Czernin objevil ještě další usvědčující důkaz – dopis, který Erich Führer poslal spolu s Adéliným portrétem do Belvederu. Končil pozdravem fujtajbl heil Hitler!

V témže měsíci se ve Vídni konalo zasedání poradního grémia pro umělecké restituce, které doporučilo, aby Rakousko vrátilo dvě stě jedenačtyřicet obrazů ze sbírky Rothschildů, o kterých doposud mlžilo, že byly zemi údajně „darovány“.

Ledy se začínaly hýbat…

*

Když Maria v březnu toho roku sledovala z letadla masivní vrcholky Alp s lesklými ledovci, cítila, jak v ní roste odhodlání i dobrá nálada. Pozvali ji, aby promluvila na konferenci věnované restitucím. Život této osmdesátnice nabíral pozoruhodný směr a rozměr. Měla znovu významné poslání a cíl – vyrovnat si účty s ohavnou historií.

Když ji taxi dovezlo na náměstí Karla Lügera, zaplavila ji vlna nostalgie. Tady se jako mladá procházela a přemýšlela, proč má Fritz poměr s vdanou vnadnou paničkou. Ve Stubenbastei se zastavila u vchodu do domu, který byl před mnoha lety jejím domovem, klidným přístavem, v němž se mohla vyšplhat otci na klín a vdechovat vůni jeho koženého křesla. U vstupních dveří stále držel stráž kamenný římský legionář s křídly na helmě a s hady na prsou. Měla chuť vyzkoušet i nyní zvonek. Ale proč by to dělala? Nezůstalo zde nic známého a jména na zvoncích patří úplně jiným lidem.

Rakušané ji bezostyšně a bez sebemenší známky studu ukradli domov a rodinný život. Dokonce i Paula Wessely, Mariina oblíbená herečka, která ji rozplakala v Liebelei, zůstala v Rakousku, aby bavila nacisty a dělala jim program více než veselý. A její dozorce Felix Landau prakticky unikl trestu. Po válce se mu podařilo prchnout z amerického zajetí. Řadu let žil v Bavorsku a živil se tam jako bytový designér. Nakonec byl sice v Německu odsouzen k smrti, ale po deseti letech mu ji prominuli. Posledních deset let života prožil ve Vídni jako starý mládenec. Zemřel v roce 1983.

Maria si zavolala taxi. Ringstrasse se stáčela a běžela kousek od domu Ferdinanda a Adele, kde stále sídlilo ředitelství drah, dnes již rakouských. Nechala se dovézt do Belvederu, vystoupala po velkém schodišti, prošla chodbou a v rozlehlém sále zůstala stát tváří v tvář Klimtově Zlaté Adele.

Vzpomínala na Adeliny projevy vášně a chytrosti, kterým pozorně s porozuměním naslouchali i prvotřídní slavní mužové její epochy. Jako malé ji Adelino řečnění nahánělo hrůzu. Teď se, zmoudřelá zkušenostmi a lety na krku, dívala do Adeliny tváře a nacházela v ní zranitelnost a nespokojenost, dychtivost i nenaplněné touhy. Dnes jí teta připadala hluboce, hluboce dojímavá. Maria požádala jednoho z návštěvníků, aby ji před obrazem vyblejskl na památku. Když fotoaparát udělal cvak cvak a zazářil blesk, přispěchal ji mladý hlídač upozornit, že fotografování exponátů je v galerii zakázáno. „Je to moje tetička!“ utrhla se na něj Maria rozzlobeně. „Tenhle obraz totiž patří mé rodině!“

Mladík si Marii prohlédl s podezíravým zájmem. Muzeum nikdy nepřiznalo žádné informace o tajemné krásce ze zlatého obrazu. „Kdo je to?“ zeptal se Marie.

*

Když se Maria setkala s Hubertem Czerninem, byl velmi bledý a nemocí zkroušený, ale přitom neuvěřitelně znalý, zábavný a okouzlující.

Hubertus domluvil Marii schůzku s ministryní kultury Elisabeth Gehrerovou. Maria Gehrerovou ujistila, že by ve svém případě uvítala dohodu.

Setkala se také s Frodlem. Navrhl jí, že jí Rakousko vrátí tři Ferdinandovy krajiny, pokud se vzdá nároku na dva Adeliny portréty. Později však Frodl popřel, že by něco takového vůbec vypustil z úst.

*

Randol získal v dubnu zadarmo letenku do Evropy, když přijal pozvání na německou show s názvem Pocházím ze slavného rodu, jakousi evropskou variantu na téma intelektuálního pořadu What´s My Line, v níž se soutěžící snaží uhodnout jméno slavného příbuzného pozvaného hosta. Vykolejený časovým posunem se posadil vedle prapravnuka operního pěvce Enrica Carusa a vnuka německého spisovatele Heinricha Manna, který přišel oděn do studia jako rocková hvězda a prohlásil sebevědomě do kamery, že chce u Brazílie najít „ostrov lásky“.

Randol přetrpěl show se svou školní němčinou a pak se vydal letadlem do Vídně. Vezl si s sebou pětaosmdesátistránkový elaborát, který chtěl předložit rakouskému grémiu. Zdůvodňoval v něm, proč by měly být Klimtovy obrazy vráceny Bloch–Bauerovým. Grémium dospělo k závěru, že by mělo být vráceno jenom šestnáct Klimtových kreseb Adele a dvacet kusů z Ferdinandovy sbírky porcelánu. Rozhodnutí nebylo zdaleka jednomyslné a jeden ze členů grémia dokonce na protest rezignoval.

Belvedere „není zákonným majitelem těchto obrazů“, napsala Maria grémiu. Jsme si „zcela vědomi, že Zlatá Adele je důležitou součástí národního bohatství. Jestliže grémium uzná náš právní nárok, budeme se společně snažit najít schůdnou cestu, jak by mohla Adele zůstat ve Vídni.“

Nikdy neobdržela odpověď ani na tento dopis, ani na další, které adresovala různým rakouským institucím. „Ve staré Vídni bylo zvykem líbat ruku a odpovídat na dopisy,“ stěžovala si s trpkostí v hlase.

*

Randol zuřil. „Doporučení grémia se opírají o lži,“ napsal Hubertovi v rozhořčeném emailu. „Celý svět ví, že Klimtovy obrazy uloupili nacisté, a na tom faktu nezmění nic ani žádná právnická argumentace, ani pokusy skrývat pravdu.“

Randol se do Rakouska obul i v novinách a do Los Angeles Times napsal: „Tvrdit, že tohle by si Ferdinand a Adele přáli, je jako popírat holocaust.“ Jeho názory se dostaly až do novinových titulků v Rakousku.

Czernin sledoval Randolovu nespoutanou zuřivost se zjevným potěšením. Vídeň připomínala obchod s čínským porcelánem a Randol do něj teď neomaleně vtrhl, aby vytrhl zrno od převažujících plevelů.

*

Našli se ale lidé, kteří s Randolovým konfrontačním přístupem nesouhlasili.

Z Trottel, „pitomečka“ aka kostnaté dívky, která se v Jugoslávii pokusila zachránit život svému otci, se stala kněžna Nelly Auerspergová, dnes známá osobnost ve výzkumu rakoviny na Univerzitě ve Vancouveru. Profesní život zasvětila vyhledávání markerů, které by včas mohly odhalit rakovinu vaječníků a zachránit život řadě žen. Když ji Maria v říjnu 1998 požádala, aby se připojila ke vznesenému nároku na Klimtovy obrazy, souhlasila, že se o právní stránku případu postará Randol. Teď ale měla smíšené pocity.

Nelly cítila k intelektuálně založené pratetě silné pouto a zdědila i její vášeň ke studiu. Uvědomovala si, jak moc Adele milovala Rakousko, a proto hluboce věřila, že by tam měly Klimtovy obrazy už zůstat. Většina dnešních Rakušanů se přece v průběhu těch potupných let ani nenarodila, tak proč by je teď měli o obraz připravit?

Nelly toužila po klidu. Nikdy se úplně nevyrovnala s otcovou smrtí a pokoušela se očistit jeho jméno z nařčení, že v Jugoslávii kolaboroval s nacisty. Přivdala se do konzervativního šlechtického rodu a žila klidný, spokojený život. A vůbec si nebyla jistá, jestli obrazy skutečně patří její rodině. Bála se, že se Randol řítí do komplikovaného a možná dokonce nemorálního veřejného zúčtování s Rakouskem. „Jsem z toho zděšená,“ psala Randolovi v dlouhém rozzlobeném dopise 15. listopadu 1998. „Je zjevné, že na to, jak by se mělo postupovat v případu majetku Bloch–Bauerových, máme naprosto neslučitelné názory. Za těchto okolností bude lépe, když v této věci už napříště nebudete zastupovat mé zájmy.“

NEMOHU VÁM DOVOLIT, ABYSTE PROHRÁL!

Randol se obrátil přímo na rakouskou ministryni kultury Elisabeth Gehrerovou s návrhem, aby se případ řešil prostřednictvím arbitráže v Rakousku. Její reakce byla prostá: Pokud máte jiný názor než grémium, můžete jeho rozhodnutí napadnout soudně. Ale – s ohledem na odhadovanou cenu obrazů – požaduje Rakousko zálohu na soudní výlohy ve výši 1,2 milionu dolarů. Randolovi se podařilo částku slevit nejprve na 400 000 a nakonec na 150 000. Ale stále to byla příliš vysoká suma a Rakušané už nebyli ochotni dál ustoupit. Začala válka. Randol a Maria povedou spor ve Spojených státech.

Když se Randol vrátil z Vídně, zavolal mu Stephen Lash, ředitel newyorské aukční síně Christie´s, který předběžně kontaktoval i Marii a Nelly, a spojil Randola s Lauderem. V srpnu 1999 vyzvedl Lauderův řidič Randola na letišti JFK a odvezl ho do sídla bývalého diplomata na Long Islandu.

Lauder přivítal Randola v koupacím plášti. Právě o něčem diskutoval se spisovatelem Louisem Begleyem a ve vedlejší místnosti telefonoval Colin Powell. Randol si v mezičase povídal s Powellovou manželkou Almou v jídelně.

Konečně ho Lauder s Begleyem pozvali dál. Randol jim vysvětlil, jakou strategii chce uplatnit ve sporu o Klimtovy obrazy. K jeho zděšení oba jenom zdvořile přikyvovali. Randol doufal, že mu Lauder nabídne místo v Komisi pro znovuzískávání uměleckých děl; mohl by tak odejít z právnické firmy, v níž doposud pracoval, a věnovat se naplno jen Mariinu případu.

Lauder Randolovi vyprávěl o tom, jak při návštěvě Vídně jako chlapec poprvé uviděl Adelin zlatý portrét a od té doby na něj nezapomněl. Pak se na něj přísně podíval a řekl: „Randy, nemohu vám dovolit, abyste prohrál.“ Zároveň se ale zdálo, že si Randolovým vítězstvím není vůbec jistý. Jenom mu řekl, že právní zástupce Komise Charles Goldstein nechal své kolegy prostudovat Randolův postup, ale práci mu nenabídl.

Randol se cítil zklamaně. Měl malou dcerku, brzy se mu měl narodit syn a trpěl chronickou Crohnovou chorobou, se kterou neměl šanci sehnat kvalitní pojištění. Ale přesto se v dubnu roku 2000 rozhodl odejít ze zaměstnání. Přítel Mitch Stokes mu pronajal právnickou kancelář na třídě Wilshire a Bundy za 1 200 babek měsíčně a otec a tchán mu půjčili nějaké peníze. Pokračoval v případu na vlastní pěst.

Randolovi a Marii se dařilo získávat spojence na všech frontách. Ron Lauder předstoupil v únoru 2000 před Sněmovnu reprezentantů se zprávou, že od navrácení Rothschildovy sbírky vydalo Rakousko obdobné rozhodnutí pouze v několika případech uměleckých krádeží. Lauder mluvil z pozice zakládajícího předsedy Komise pro znovuzískávání uměleckých děl, která vznikla při Světovém židovském kongresu. Situaci zhodnotil slovy: „Tento vývoj vnímám ze strany Rakouska jako součást politiky krajní pravice.“ A také Kongresu sdělil, že ministryně Gehrerová sice „vybídla“ Marii Altmannovou, aby u vídeňských soudů zahájila soudní spor o návrat Klimtových obrazů, ale zároveň „jenom pro zahájení řízení požaduje složení kauce ve výši půl miliónů dolarů“. Významně se odmlčel a dodal: „Ano, slyšeli jste dobře.“

V srpnu 2000 podal Lauder společně s Marií žádost o zahájení řízení k federálnímu soudu v Los Angeles. Rakousko požadovalo odmítnutí žaloby s odůvodněním, že není dána pravomoc soudů USA, a to na základě zákona Foreign Sovereign Immunities Act z roku 1976, který chrání zahraniční vlády před většinou žalob podaných americkými soudy.

PROBLÉM JMÉNEM MARIA

Kdyby Randol věděl, co si o něm myslí vídeňský advokát Gottfried Toman, který ve sporu o Klimtovy obrazy zastupoval rakouskou stranu, možná by ho to překvapilo a zklamalo; rozhodně nepovažoval Randola za největší hrozbu.

Toman, ševcovský syn s výraznýma očima a černým knírem, pokládal Randola za člověka, který se vůbec neumí chovat, a jenom nevěřícně vrtěl hlavou, když se domákl, že o sobě mluví jako o Vídeňanovi. Pro Tomana to byl vlezlý ctižádostivý americký advokát, což si Randol mohl na seznamu Tomanových poklesků přidat jako další položku hned za antisemitismus.

Podle Tomanova názoru se Randol se svou upřímností a otevřeností nemohl v neprůhledné vídeňské společnosti plné intrik ničeho dobrat. Ale Maria, to byla jiná káva. Toman ji viděl v televizi – mluvila krásnou zpěvnou „vídeňštinou“, kterou naposledy slyšel jako malý chlapec; poitalštěnou květnatou němčinou bývalého císařství, řečí velmi zdvořilou, v níž bylo cítit instinktivní potřebu zdvořilosti a šarmu i v otevřeném konfliktu. Její rytmický delikátní dialekt měl v sobě hluboký půvab, který dnes už téměř vyschl, nebo co. Byl okouzlen, když poslouchal Mariino přemítání, jestli mezi Klimtem a její tetou přeskočila milostná jiskra, aby nakonec opatrně prohlásila, že mezi nimi určitě nic nebylo, a zároveň toto tvrzení popřela úsměvem a významným zamrkáním.

Maria Tomanovi učarovala a to mu dělalo starosti. Nevěřil, že on sám nebo Randol mají v ruce rozhodující důkazy, že jsou v právu. Ale Randol měl na své straně Marii, zatímco Toman zastupoval rakouský stát a vlekl tíhu odpovědnosti za strašlivou minulost, o níž mluvil jako o „historickém břemeni.“

VRAŤME SE V ČASE NA PŮVABY V ATELIÉRU SNŮ A NEPOŘÁDKU:  KLIMTOVY ŽENY

V roce 1909 se Klimt ocitl na křižovatce.

Pablo Picasso zahájil kubismem revoluci v malířství; Vasilij Kandinskij namaloval první obrazy ve stylu abstraktního modernismu; Claude Monet dokázal svými lekníny posunout hranice uměleckého výrazu, aniž přitom opustil vlastní zahradu.

Klimt se za svá experimentální díla doma valného vděku fakt nedočkal. Je to tak těžké platit doma za proroka. Vrátil se k dekorativní práci a dokončoval zakázku zlatého stromu života pro bruselskou vilu, kterou navrhl Josef Hoffman pro belgického inženýra Adolpha Stocleta.

Netriumfoval nad svými protivníky jako Picasso. Někdy se dokonce bál, že je z něj odbytá veličina. „Mladí mi fakt nerozumějí. Vlastně ani nevím, jestli mou práci uznávají,“ stěžoval si Bertě Zuckerkandlové.

„Stává se to každému umělci,“ přemítal. „Mladí chtějí hodně peněz za málo muziky a navíc vždycky bořit a brát útokem všechno, co tady už léta je.“

Povzbuzoval v tvorbě svého mladšího následníka v zachycování krás Oskara Kokoschku (ten měl pro změnu svátek včera), který měl zanedlouho vystavit svůj divoký expresionistický obraz Nevěsta větru. Zachytil na něm sám sebe ve vášnivém objetí s ovdovělou Almou Mahlerovou. Když Klimtovi přinesl své kresby sedmnáctiletý Egon Schiele a ptal se, jestli má talent, podíval se Klimt na hranaté nahé postavy a přiznal, jak to bylo: „Máte ho mnoho, příliš mnoho.“ Zanedlouho začal Schiele chodit s Klimtem do Café Tivoli.

Nadšení pro zlaté obrazy Klimta pozvolna opouštělo. Vždycky měl obrovský strach ze syfilidy, a teď se u něj, u tohoto stárnoucího Pana, začaly objevovat symptomy. Ve svých dopisech zmiňuje kožní projevy, které jsou typické pro pokročilé stadium. „Vypadá to dobře, zdá se, že se bolák hojí,“ napsal Emilii Flögeové.

S Flögeovými jezdil dál na výlety k Atterskému jezeru. Tam se štětcem v ruce trávil dlouhé hodiny malováním malých vesniček rozesetých po svazích hor a březích jezera. Namaloval zámek Kamer stojící nedaleko vily Paulick i pestrobarevný koberec divokých květů na horské louce. Zkrátka Flögeovi se stali jeho rodinou. Namaloval Emiliin portrét, ale nepodařilo se mu zachytit její sebevědomí a záhadný úsměv a Emilie mu upřímně sdělila, že se jí výsledek moc nezamlouvá. Ve vztahu k ní Klimt konečně našel svazek, který se blížil citově vyváženému partnerství.

U Atterského jezera nacházel citové i fyzické útočiště. Namaloval tam portréty žen, které si svět zapamatuje navěky; žen, které udržely jeho kariéru při životě. To, že dobře znal citový život svých mecenášek a ochranitelek, propůjčovalo portrétům psychologickou hloubku. Proto já s povděkem zjišťuji, že v Museu Kampa je k vidění JUDITA NA KAMPĚ: Klimt spolu s Muchou a ještě jedním nezapomenutelným esem dob secese (Kupkou) až do září, snad do 22.9.2013.

Ria Munková, neteř Sereny Ledererové, se v roce 1911 střelila do prsou z nešťastné lásky ke slibnému mladému spisovateli. Její matka Aranka požádala Klimta, aby namaloval Riin posmrtný portrét.

Kromě toho pracoval na druhém portrétu Adele a jezdil za ní a za Ferdinandem do Čech na zámek v Břežanech. „Nádherné,“ psal Emilii, když tam 27. září 1911 přijel. „Krásný život. V tuto chvíli jsem jediným hostem zámeckých pánů.“ Návštěvníků mělo dorazit víc, protože se konal hon na křepelky. „Chvílemi slunečno, chvílemi déšť,“ komentoval podnebí další den. „Déšť možná hon překazí. Daří se mi dobře.“ Je pravděpodobné, že Adele o jeho nemoci věděla. V únoru 1912 se Klimt po pobytu v lázních Semmering vrátil zpátky do Břežan a psal: „Podle paní Blochové vypadám velmi k světu, velmi dobře. Říká, že mi ten výlet prospěl. Myslela si, že jsem byl u Atterského jezera.“ Z další korespondence vyplývá, že v polovině listopadu opět „dorazil v pořádku“ do Břežan. „Počasí bylo celou cestu jako v zimně, tedy zimní radovánka v jiném období roku. Jedl jsem v jídelním voze lákadlo zvané kalorie. Ale únava je veliká.“

V roce 1912 vystavil nový Adelin portrét. Adele má vyzrálejší výraz, hledí z plátna zpříma a není v ní ani stopa svádivosti. Je už starší, má unavené oči a zuby se skvrnkami od nikotinu. Mnoho lidí považovalo obraz za důkaz, že milostné pletky techtle mechtle mezi malířem a modelkou je u konce. Tahle Adele není tou sladkou dívkou, která přednášela sentimentální básně. Flirt a světské zábavy se staly minulostí, své zlaté mládí nechala za sebou a dospěla do impozantní ženy, která vyžaduje respekt. Klimtův obdiv k Adele se v tomto díle prohloubil a proměnil v empatii. Tato Adele odrážela jeho vlastní myšlenky na smrtelnost.

Zářivé období Klimtova mládí se vytratilo fuč a ženy ho už příliš nelákaly na hříchy. Teď ho přitahovaly nespoutané syté barvy a siluety s jasnými konturami Henriho Matisse.

*

Jak ubíhaly roky, byl Klimt pro veřejnost čím dál záhadnější a méně dostupný na chápání. Výjimku tvořil úzký okruh jeho příznivců a mecenášů. Povšimly si toho i noviny a poznamenaly, že se u něj začal projevovat „téměř patologický odpor k vystupování na veřejnosti“. Klimt se k tomu vyjádřil poněkud s tajenkou: „Jsem mnohem méně zaujatý sám sebou jako tématem k malbě než druhými, zejména ženami. Jsem přesvědčen, že nejsem nijak zvlášť zajímavý člověk. Jsem prostě malíř, který maluje od nevidim do nevidim. Kdokoli by se chtěl o mně něco dozvědět – jako o umělci, což jediné je podstatné, měl by se pozorně dívat na mé obrazy a snažit se v nich vidět, jaký jsem a jaký chci být.“

Císařství se zmítalo v nejistotě a zdálo se, že začínají ožívat temná proroctví z Klimtových fresek. V srpnu 1914 opustil arcivévoda František Ferdinand své vídeňské sídlo v paláci Belvedere a vydal se na cestu do Sarajeva, kde vyběhl z přihlížejícího davu atentátník a zastřelil ho. Atentát urychlil vyhlášení první světové války. Pestrá kosmopolitní mozaika císařství klokotavé národnostní napětí neunesla, což by za důsledek – jak se kdysi obával Adelin otec – mohlo omezit, případně zastavit provoz na železnici přes Balkán.

Klimt se cítil často deprimovaný. „Málo radosti k práci,“ napsal toho roku Emilii Flögeové. „Vstávám bez radosti do dne.“ Později přiznal, že „první den jsem vůbec nechtěl psát – cítil jsem se na hovno. Unavený, nanicovatý, zničený.“

První dva roky války strávil Klimt prací na portrétu Elisabeth, dcery Sereny Ledererové. Ledererovi mu zůstali věrní. V roce 1915 koupil August od jednoho sběratele Klimtův Beethovenovský vlys. Ledererovi vlastnili nejlepší sbírku Klimtových děl ve Vídni.

Malá Elisabeth vyrostla v hrdou inteligentní kočku. Klimt na plátně zachytil pohled nevinných očí, dívčinu křehkost a zranitelnost a obklopil ji čínskými válečníky, kteří ji měli chránit před sketami každého nechvalného typu. Portrét se mu ale nedařilo dokončit. Vztekal se a klel. „Budu si svou holčičku malovat, jak já chci,“ hádal se s její matkou a odmítal jí obraz vydat. Nakonec musela Serena do ateliéru přijet vozem a naložit portrét téměř násilím. Když ho později zahlédl Klimt viset u Ledererových doma, vrtěl nespokojeně hlavou: „Pořád to není ona.“

Poslední dva roky války strávil prací na třetím portrétu Rii Munkové. Tentokrát nešťastně zamilovanou dívku vzkřísil k životu v krásných šatech a obklopil růžemi. Práce se mu nevyvedla, „mořil se s tou mrtvou dívkou“ a někdy měl pocit, „že to prostě nedokáže“. Ale Arance přinášely obrazy útěchu. Klimt cítil napětí. „Práce pokračuje pomalu – stejně jako válka, ale musí postupovat dál,“ napsal v roce 1916 Emilii. „Všechno je to tak smutné.“

V srpnu 1917 se cítil „umělecky naprosto shnilý“. O svém posledním obrazu – Nevěstě – prohlásil: „Leze mi už opravdu na nervy.“ Jedny noviny podotkly, že „na vysokém, vrásčitém čele stárnoucího mistra jsou patrné náznaky utrpení spolu s únavou“. Zdraví Klimta valem opouštělo. Léto trávil s rodinou Primavesových, když se mu na kůži náhle rozevřel vřed. Zamířil na léčbu do lázní Bad Gastein. V roce 1917 se pokoušel dokončit portrét Amalie, švagrové Berty Zuckerkandlové, oblečené do plesových šatů odhalujících křehká bílá ramena.

Alma Mahlerová si v té době poznamenala do deníku, že když kdysi po Klimtovi toužila, „neměla jsem nejmenší tušení, že je syfilitik.“

Alma buď špatně nesla, že ji Klimt nikdy neportrétoval, nebo z ní promlouval její typický antisemitismus, když se v prosinci 1917 v salonu plném bohatých dam zeptala: „Proč Klimt, ten ubohý, oslnivý, velký umělec maluje jenom zbohatlíky a ne někoho krásného, kdo pochází z dobrého rodu?“ A pobízela dámy, aby Klimta oslovily: „Musíme přece využít toho, že žijeme vedle takového génia.“ Těžit by se také dalo z úsloví od Alberta Einsteina. INTELIGENTNÍ LIDÉ MAJÍ TENDENCE ŘEŠIT PROBLÉMY, KDEŽTO GÉNIOVÉ MAJÍ V OBLIBĚ NEDĚLAT ŽÁDNÉ PROBLÉMY. Zpíčená realita na druhou vám radí, abyste sami nebyli tolik inteligentními a frajersky dětskými nemocemi nadále stiženi, ale snažili jste se raději o něco víc, stát se dobrovolně geniálními, pokud nejste tedy jen rozené genitálie bez ničeho dalšího k nabízení?

Přibližně v té době si Klimt poznamenal do skicáku jméno jedné ze „zbohatlic“: A. Bauer (Adele Bauerová). Byl to poslední díleček do skládačky Klimtova tajemného zacházení se ženou, pomocí kterého svým malířským umem zapsal půvaby do historie.

O pár týdnů později, v době posledních zimních válečných křečí a histerie, stihl Klimta záchvat mrtvice. Byl okamžitě hospitalizován v sanatoriu Löw, a když se jeho stav polepšil, převezli ho do vídeňského špitálu. Oddělení, na kterém ležel, zasáhla španělská úderná chřipka. Byl pro ni snadnou kořistí. Zemřel 6. března 1918 ve věku padesáti pěti let. Jeho poslední slova byla: „Pošlete pro Emilii.“ Měl samozřejmě na mysli Emilii Flögeovou, svou životní družku.

U jeho smrtelného lože seděl Egon Schiele a tiše nakreslil tři mistrovy posmrtné skici. Asociace rakouských umělců Klimtovu smrt komentovala prohlášením, že „umění ztratilo velmi mnoho, lidstvo ale mnohem víc.“

„Zemřel na syfilis,“ napsala si Alma Mahlerová do deníku.

Adele si Klimkův skon poznačila křížkem do diáře vázaného v černé kůži, do něhož si zaznamenávala historii posledních dnů císařství. V roli jakéhosi vojenského korespondenta sledovala postup rakouských jednotek Evropou, zapisovala si všechny bitvy – prohrané i vyhrané, každou potopenou loď, zkrátka konec svého světa. Klimt, dítě císařské epochy, podal svou demisi. Mezi nepočetnými osobními poznámkami figurovaly v Adelině diáři den Klimtových narozenin i den a hodina jeho pohřbu, to vše na stránce nadepsané citátem Williama Shakespeara: „Věren buď sobě samému, a z toho pojde pak, jak z noci den, že nebudeš nikomu nevěren.“ Učte se, učte se, učte se Shakespearovo zásady dnem i nocí.

Na hřbitově v Hietzingu, který leží nedaleko schönbrunnského zámku, se sešla celá pokroková Vídeň, aby Klimtovi vzdala velký hold. Josef Hoffman pro něj navrhl jednoduchý náhrobní kámen. Ve smutečním zástupu kráčel Arnold Schönberg, jehož hudba dokázala vyvolat pěstní souboje, i Berta Zuckerkandlová. Dostavili se samozřejmě i Ledererovi: Serena, August a Elisabeth. „Byla jsem naprosto ochromená, a až když během pohřbu začal sbor zpívat Beethovena, vytryskly mi slzy a spolu s nimi se uvolnila má veškerá bolest; největší a nejhorší, jakou jsem kdy prožila,“ napsala Elisabeth později. „Jeho smrt pro mne byla strašlivou ranou; nedokáži to ani vypsat. Ta událost pro mě znamenala konec mládí. Mým posláním se stalo pomáhat ostatním pochopit umění a jeho význam.“

Klimt se narodil na úsvitu rakousko–uherského císařství a zemřel v dobách jeho těžkého soumraku. Dá se říct, že tento rebel přelomu století svými obrazy císařství definoval.

Rakouský malíř a spisovatel Albert Paris Gütersloh o něm napsal: „Vynořil se v našem středu a přinesl s sebou půvab Orientu, tento muž, jehož vysoké čelo připomínalo Rodinovu bystu Muže se zlomeným frňákem; muž, pod jehož vousy se skrývaly tajemné rysy boha Pana a který svými vlasy připomínal stárnoucího svatého Petra.“

Doby oslňující Vídně se s posledními dny první světové války nachýlily ke konci. Císařství se šedesáti milióny poddaných bylo na podzim přemoženo. Z impéria zůstalo jenom Rakousko o šesti milionech obyvatel a Habsburkové se už nesměli honosit královskými a císařskými tituly. Evropou se přehnala španělská chřipka, která si vyžádala život Egona Schieleho, jeho těhotné manželky a miliónů dalších nešťastníků.

Klimt a jeho zlaté okamžiky zmizely v nenávratnu.

POZDRAVY OD TVÉHO BUDDHY

Klimtova múza žila dál. Stále pohledná Adele chodila oblékaná do volných šatů z vídeňské umělecké dílny Wiener Werkstätte, která sdružovala umělce a návrháře všeho druhu, a kouřila cigarety z dlouhé zlaté špičky. Stala se z ní vážná žena a svému okolí tvrdila, že je socialistka.

V roce 1920 se s Ferdinandem přestěhovali do domu číslo 18 na Elisabethstrasse, který se rozhodně nedal označit za proletářský výdobytek nebo model. Šlo o čtyřpodlažní budovu, v níž bydleli výhradně lidé z vyšší společnosti. Svého času tam měla kvartýr dokonce i Katharina Schrattová. Karl Kraus bydlel ve vedlejším domě, kde Ferdinand pronajímal kanceláře.

Adelina přítelkyně Alma Mahlerová žila jenom pár kroků odsud. Manžel Gustav jí zemřel v roce 1911 a Alma se pak provdala za významného architekta Waltera Gropiuse, zakladatele avantgardní školy umění a designu Bauhaus. Po několika letech se s ním rozvedla a žila s českým spisovatelem Franzem Werfelem kousek od kanceláří výstřední tlupy lidoopů, kteří si říkali národní socialisté.

Adele se prohlásila za ateistku, ale zároveň se zajímala o řadu duchovních směrů. Do jednoho ze svých dopisů napsala na závěr: „Pozdravy od tvého Buddhy.“

K Bloch–Bauerovým chodil často na oběd Richard Strauss, jehož Alma označovala za „spekulanta, vykořisťovatele opery a materialistu každým coulem“.

Adelina rodina nyní užívala příjmení Bloch–Bauer, jak to bylo u vídeňské aristokracie zvykem. V jejich případě šlo o způsob, jak uchovat naživu jméno Bauerových, když všichni Adelini bratři zahynuli.